Obchodování a šachy. Takové podivné spojení, a ještě k tomu mají mít obě disciplíny něco společného. Divili byste se, ale jeden důležitý prvek je spojuje. Tím pomyslným pojítkem jsou „placaté ruce“. Alespoň by tomu tak mohlo být.
Šachům se věnuji od nepaměti. Řekl bych, že od útlého dětství. V pěti letech mě je naučil hrát děda, který býval obávaným hospodským harcovníkem. Ten partičku nehrál jinak, než o štamprli. Podle toho v jakém stavu večer přicházel domů usuzuji, že neměl široko daleko soupeře. Často a rád jsem zpoza stolu pokukoval na ta rozšafná šachová klání, na tu změť šachových figurek okupujících plátno šedesáti čtyř polí, maskovaných hávem cigaretového kouře a dýmu laciných doutníků. Přitom jsem stačil naslouchat roztodivným průpovídkám a komentářům hráčů i přítomných kibiců. V hlavě mi utkvělo zvláštní slovo, kterým ti podivní šachoví matadoři mého dědu častovali. Obvykle ho titulovali slovem „majstře“ a on na to rád slyšel. Nevím, jestli je skutečně tak mistrovsky přehrával, nebo v tom bylo něco jiného. Každopádně míval plnou štamprli vždycky po ruce. Svým soupeřům říkával kavky a ke hře je vábil: „Tak pojďte, kavky, vy moje kavčičky, jen pojďte. Pojďte si něco vyhrát!“ Byly pak chvíle, kdy mu na stole přistálo i několik půldecáků. Ty většinou pocházely z uzavřených sázek. Nepamatuji si, že by děda někdy partii prohrál. Nějaká ta remiza, to ano. Na jedno si však moc dobře pamatuji. Vždy mi zdůrazňoval: „Jestli chceš vyhrávat, drž se pravidla - než uděláš důležitý tah, sedni si na ruce“. Tak přišly na svět placaté ruce.
I po dlouhých letech si ve vzpomínkách vybavuji jeho nadčasová slova a mnohokrát jsem mu za jeho radu nad zlato děkoval. Co se zdá být jasné nad slunce, v praxi bývá často tvrdým oříškem. Na vině je všudy přítomná, neúprosná psychika. Můžete se snažit jak chcete, zaklínat se vědomostmi nabytými studiem nesčetného množství literatury o psychice člověka, účastmi na různých přednáškách a kurzech a bůh ví čím dalším, stejně Vás to, zpravidla v nestřeženém okamžiku, požere. Někdy se to zkrátka a dobře nedá uhlídat.
Nejsem žádným šachovým outsiderem, kdysi jsem si uhrál kandidáta mistra, po dlouhá léta hrával II. šachovou ligu, objezdil nesčetné množství různých větších i menších turnajů, sehrál stovky partií, poznal spoustu zajímavých, všedních i podivných lidí, ale jedno jediné se celým tím šachovým příběhem táhlo jako červená nit. Byly to placaté ruce. Tytéž placaté ruce, o kterých mi kdysi vyprávěl děda. Xkrát jsem se o této pravdě přesvědčil. A stále dokola a dokola ne a ne se poučit. Někdy jsem psychiku uhlídal, jindy se zase nechal strhnout vášní a libým pocitem jízdy na vítězné vlně.
Ano, je to ona situace, kdy svého soupeře válcujete a svou výhodu potřebujete přetavit ve vítězný bod. Jak snadné, že? Ale pozor na zdání a sebeklam. Právě se totiž rozhoduje o tom, zda vaše několikahodinové úsilí a trpělivé snažení bude korunováno úspěchem a vy dosáhnete na onu kýženou metu vítězství. Nastává důležitý psychologický moment celého klání. Na jedné straně dochází k aktivaci pocitu vítězné vlny, na druhé se plíživě aktivuje hrozba provedení fatální hrubky. Místo výhry je tady najednou prohra nebo, v tom lepším případě, remiza, anebo ztráta oné výrazné výhody. Každopádně jde o těžkou ránu psychice, která může znamenat celkový obrat v partii.
Ten rozhodující tah provádí levá nebo pravá ruka. Impuls k tomu dává mozkové centrum. Než ho provedete, sedněte si na obě ruce a ještě jednou, raději však dvakrát, zkontrolujte pozici na šachovnici. Pak teprve šáhněte na figurku a proveďte tah. Pravidlo je univerzální a týká se všech šachistů. Je pouze otázkou, jak si ho kdo nastaví. Nesčetně krát jsem placaté ruce opomněl použít, partii vypustil a pak si za svou netrpělivost a unáhlenost v duchu (někdy i nahlas) nadával. V rozhodující chvíli jsem si zapomněl sednout na ruce. Neudělal jsem placaté ruce a za to se platí.
A jak je to v tradingu? Předpokládám, že velice obdobně. Přestože se cítím jako nováček a vlastně i nováčkem jsem, o paralele s uvedeným šachovým příkladem jsem přesvědčený. Netrpělivost, zbrklost a unáhlenost jsou nepřítelem každého tradera a nekoncepční způsob obchodování základem neúspěchu a zkázy.
Přestože jsem několikrát přelouskal knihu Marka Douglase Trading in the Zone, a také přečetl několik dalších autorů pojednávajících o psychologii obchodování, a přestože se s jejich myšlenkami snažím ztotožnit a uvádět je v praxi, skutečnost je často docela jiná. Dělám přesně to, co kritizuje John. F. Carter ve svém dílku Staňte se mistrem v tradingu. Tendenci potřeby být v každém pohybu trhu se po nějakou dobu vzpínám, ale po chvíli se stejně neubráním vstupu na palubu, abych nestal bokem, jak to v jedné pasáži autor zmiňuje. Svou obchodní strategii mám docela propracovanou a jednotlivé systémy odzkoušené, přesto se svým nitrem neustále bojuji, až mi to někdy připomíná krocení divokého koně.
Upřednostňuji obchodování Price Action a o to více mě trh po otevření platformy k obchodování svádí. V tomto směru pak Edge velice pokulhává. A to se přitom v rámci přípravy předem s trhy seznamuji. Nejde však pouze o svody při vstupu do obchodu, kdy mám tendenci opouštět obchodní plán, problém někdy nastává i při řízení pozice a výstupech z obchodu. Není však vše špatné, čeho se dopouštím a čím hřeším. Docela jsme se skamarádili s Risk Reward Ratiem a to stejné zkouším s Money Managementem, i když se snad může zdát, že si protiřečím. Podle mé obchodní strategie, v rámci toho či onoho systému, hledám obchody s poměrem 1:3 a větším, někdy slevím na poměr risku a zisku 1:2. Do obchodů 1:1 málokdy chodím. Na jeden obchod riskuji maximálně 5% kapitálu, ale tlačím to spíše na ta procenta 3. Pokud se mi nepovedou 3-4 po sobě jdoucí obchody, raději s obchodováním končím a nastupuji až další den. To ale není nic nového, jen se snažím čerpat z teorie, ale hlavně z praxe zkušenějších.
Když analyzuji jednotlivé segmenty svého obchodování, zejména pak ty, které rozhoduji o výsledku, a srovnávám je s klíčovými momenty sehraných šachových partií, kdy skutečně o nějaký výsledek šlo, ať v pojetí kolektivním či ryze individuálním, neubráním se pocitu, že se jedná především o psychické aspekty mé osobnosti, které takřka vždy stojí v pomyslné první bojové linii. Jakmile se pohne trh, zvyšuje se tep a vnitřní napětí, což však ještě neznamená nic, co by bylo neobvyklé, co pociťuje snad každý šachista, který zahajuje partii svým prvním tahem. Vnitřní napětí, samozřejmě v rozumné míře, udržuje pozornost a signalizuje nějakou dějovou linku. Pak zpravidla nastává stav uklidnění a standardizace situace, kdy se začneme držet svého plánu, ať již obchodního nebo strategického v rámci vývoje šachové partie. Dodržování herního plánu je rovněž v šachové partii základním předpokladem budoucího úspěchu. Z uvedeného je patrné, že ve stadiu zklidnění se použití placatých rukou nejeví aktuální potřebou.
Aktuální potřeba maximální obezřetnosti nastává v okamžiku, kdy v souladu s naším plánem, přichází první moment, který predikuje nějakou důležitou změnu vývoje situace. V tradingu to může být kupříkladu signál vstupu do obchodu, v šachové partii významný tah, signalizující příležitost ke změně rovnováhy pozice. Může jít třeba o taktiku v pojetí nějaké kombinace (např. oběť figury apod.). V obou případech opět stoupá tep a zvyšuje se vnitřní pnutí. Ten, kdo to umí co nejdříve zklidnit a uvažuje s rozvahou a racionálně, získává oproti jiným zřejmou výhodu. Pro ty, kteří s bušením srdce pracují pomaleji, a tep ve spáncích nepřestává pulzovat, je nevyhnutelné použít tolik vzpomínané placaté ruce. Použití placatých rukou musí následovat bezprostředně po signalizaci změny psychického stavu a sedět na nich se doporučuje až do úplného zklidnění mysli. Je třeba tréninku, aby se čas stabilizace minimalizoval. Kámen úrazu nastává pro ty, kteří vábení fatální hrubky podlehli a spustili akci, která není kontrolována a stanovenému plánu se vymyká.
V šachových partiích jde o velké peníze pouze na špičkové velmistrovské úrovni. Na té nižší se o peníze sice hraje také, ale jde o relativně nízké částky v řadech jednotek tisíců. Důležitým faktem, který významně psychiku šachisty ovlivňuje je, že nehraje s vlastními penězi, ale naopak je může bez jakéhokoliv rizika získat. Psychologie tradingu je o to složitější, že velké peníze prohrajete, i když předtím placaté ruce nakrásně použijete.
Napsal Tiro
